Kromě tůně, příroda stůně. Nebo jak to vypadá dnes v přírodě? Přinášíme vám krátké dětské říkanky o vodnících a přírodě. Dětské básničky se budou líbit i dospělým. Básničky jsou jedna z možností, jak si parádně užít hraní s loutkami. Je to jednoduché. Zkuste to.

 

Daleko, daleko v lesním šeru,

kde přesně nevím, na mou věru,

hluboko v malé vodní tůni,

stařičký vodník slastně funí,

že je zřejmě dozajista

jako vzduch i voda čistá.

 

 

Že nemá nic na práci,

čas jenom utrácí.

Škádlí malé rybičky,

až je bolí ploutvičky.

 

 

Teď zas plave nad hladinou,

zábavu si hledá jinou.

Pod lopuchem leze žabka,

tlapkami jenom tak capká.

 

 

Po břehu se blíží mlok,

strakatý je jako cvok.

Příroda se vyřádila,

že ho takhle vybarvila.

 

 

Nad vodou si vážka lítá,

panečku, ta křídly kmitá.

Vrtulník je na ni krátký,

hned je tam a hned je zpátky.

 

 

Aby lépe viděl s vršku

nějakou tu živou mršku,

vodník aspoň na chviličku

usadil se na vrbičku.

 

 

Tamhle lítá hejno ptáčků,

mušky loví do zobáčků.

Jejich děti v hnízdečku

umí křičet, panečku!

 

 

Na paloučku malá srnka

kopýtkama o zem brnká.

Že je ještě malinká,

musí hlídat maminka.

 

 

Je to krása na tom světě,

všude život jenom kvete.

Idyla je kolem tůně,

ale dál příroda stůně.

 

 

Vodník slastně mhouří očka,

doufá, že se ještě dočká,

že se lidem rozum vrátí

než přírodu navždy ztratí.

 

K vyprávění básniček o vodnících se náramně hodí dřevěná loutka vodníka nebo maňásek vodník.

 

Autor: Otto Mašek