Ježibaby a čarodějnice jsou sice nerudné, ale i jejich očko zvlhne, když uslyší rým. Zvlášť, pokud se jedná o básničky pro děti. Naše dřevěná loutka čarodějnice by sice pěkně vzplála, ale na pálení čarodějnic doporučujeme vlastnoručně vyrobené. S našimi je lépe hrát loutkové divadlo – třeba pohádku o Perníkové chaloupce.

 

Čarodějky s jejich kouzly,

přetrvaly staletí,

i do našich časů vklouzly

a kolem nás přeletí.

 

Ježibabo z pohádky,

nemám z tebe hrůzu.

Není ti snad do hádky?

Ztratila jsi Můzu?

 

Lišejník má místo vlasů,

nos jak skobu s bradavicí.

Krasavice z dávných časů,

dnes nemůže na ulici.

 

Ježibaba na koštěti,

ráda straší malé děti.

Čarodějnou zkouší moc,

v pohádkách an dobrou noc.

 

V pohodě jsem žila léta,

v péči státních lesů.

Po klidu je ale veta,

odstátnění neunesu.

 

Perníkovou chalupu,

na střeše kaz po lupu,

prodám levně – přirozeně –

značka „v cizí měně“.

 

V dnešní době, milé děti,

nelze lítat na koštěti.

Snad mi někdo poradí,

co armáda vyřadí.

 

Ježibaba dlouhonosá,

chodí v lese ráda bosa,

aby mohla potichoučku,

strašit děti na paloučku.

 

Dlouhý nos a dlouhé uši,

pometlo mi tuze sluší.

Hádej, co jsem za krásku,

hádej, třeba o sázku.

 

Hady štíry, mouchy vaří,

kolozubá bába.

Třeba se jí nápoj zdaří,

když ho má tak ráda.

 

Jsem pohádková bytost,

ale krásou nevynikám.

Mám z toho jen lítost.

Kam si stěžovat? – Nikam.