Jak vznikly loutky? Ponořte se do dějin.

,,Figurka představující nějakou bytost, zvláště figurka loutkového divadla.” Tak by se dala popsal loutka podle Slovníku spisovného jazyka českého.

Víte, že předchůdcem samotné loutky, jak ji známe dnes, byla nepochybně plastika? Nalezená ulomená větev, či kořen často svým tvarem připomínali podobizny lidských bytostí. Dotvářeny byli ještě lidskou fantazií.U nás je zjevně nejstarším poznatkem o takové loutce plastika vyřezaná z mamutího klu, která byla nalezená v hrobě z období mladého paleolitu (tj. přibližně od 40 000 do 10 000 let př. n. l.). Celý hrob nasvědčoval k tomu, že i loutka byla rituálním předmětem pohřbeného šamana z Brna. V pozdějším období především v Asii lidé začali vyřezávat loutky z velbloudí, bůvolí a kozí kůže. Podobně tomu pak bylo i v severní Africe. Další úžas plastikové tvorby dala hlína. Takovéto první loutky se ale používali spíše v kultovních obřadech, náboženských ceremoniích a lidových zvycích.

V českých zemích se vyskytovaly pravděpodobně již v nejstarším období. Ve středověku se prstové loutky staly součastí zábavných produkcí komediantů na trzích a jarmarcích.

Takovou typickou komickou postavou pro české loutkaře byl tzv. Pimprle (název pocházel z německého slova v překladu představující posměšek jako je dnes kašpar, Janek, apod.), později to byl kašpárek, který svou komikou připomínal mentalitu tehdejších lidových diváků. V loutkářství se již dříve vyskytovalo pravidlo – co země, to jiná specifická postavička. Tak například v Indii to byl Vidúšaka, v Anglii zase Punch a jeho žena Judy, Francouze bavil Polichinell a Guignol, Rusy Petruška a v Německu vládl Kasper. U nás to byl vesnický Škrhola nebo šibal Kašpárek a konečně světoznámí Spejbl a Hurvínek. Tyto dvě nestárnoucí postavičky, Spejbl a Hurvínek, má na svědomí J. Skupa, který v plzeňském divadle tyto dva komické typy představil.

Nebylo žádnou výjimkou, že loutky již před desetiletími dosahovali až 100 cm a byli voděny na drátech, častěji se však vyráběli loutky z řad těch nejmenších. Časté bylo vodení na dřevěné hůlce zespodu. Zatímco dnes se většinou zavěšují na drátě a pohyb jim umožňujeme pomocí nití. Původními výrobci těchto hraček byli lidoví řezbáři, později umělci, sochaři, malíři a dnes například i grafikové.

Dítě se hrou s loutkou zdokonaluje v řeči, rozvíjí své představy a vytváří si mimo jiné i schopnost logické úvahy. Proto není divu, že se stala společníkem mnoha generací dětí již od ranných dob společnosti.

Líbí se vám? Sdílejte příspěvek i do světa: